zastavaman Site Admin
Založen: 13.2.2007 Příspěvky: 116
|
Zaslal: út září 22, 2009 3:38 pm Předmět: Tito by nad svou památkou zaplakal |
|
|
Rozšířená verze článku, který vyšel koncem srpna v týdeníku Euro
Fotogalerii najdete zde: http://zastava.rajce.idnes.cz/Po_stopach_druga_Tita/
Zápas první jugoslávské fotbalové ligy, ve kterém se střetli hráči Hajduku Split s rivaly z bělehradské Crvené Zvezdy, měl 4. května 1980 neobvyklý průběh. Uprostřed utkání se totiž 50.000 lidí na stadionu dozvědělo šokující zprávu – v lublaňské nemocnici zemřel Josip Broz Tito. Zpráva o smrti komunistického vůdce, který vládl Jugoslávii pevnou rukou od konce druhé světové války, měla zdrcující dopad. Fotbalisté si v záchvatu nezadržitelného pláče lehali na trávník aby po minutách napjatého ticha společně s diváky zazpívali jednu z tradičních písní věnovaných Titovi.
„Soudruhu Tito, my ti přísaháme, že z tvé cesty nikdy nesejdeme“, neslo se tehdy stadionem do noci. Žádného z komunistických vůdců – snad kromě Josifa Stalina – lidé neoplakávali tolik jako Tita. Ačkoliv se metoda jeho vlády příliš nelišila od ostatních zemí sovětského bloku, byla Jugoslávie zejména vnímána jako východoevropský ostrůvek svobody a prosperity. Za relativně vysokou životní úroveň však země vděčila hlavně štědrým západním úvěrům. Také zdánlivá politická jednota, příznačná pro dobu Titovy vlády, vzala po smrti maršála brzy za své.
Kolem osoby Josipa Broze Tita vyvinul rozsáhlý kult osobnosti, provázený oslavováním odboje za druhé světové války. Obojí ale po Titově smrti až na výjimky rychle vyprchalo. Dekáda a půl stačila k tomu, aby jugoslávské národy zabředly do několika válek, ze kterých se na území někdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie postupně vynořilo sedm nezávislých států. Mnoho obyvatel ale často nostalgicky vzpomíná na lepší časy a podobně jako se v někdejší NDR vzedmula vlna ostalgie se i na území bývalé Jugoslávie pomalu vytrácejí vzpomínky na hyperinflaci a další hospodářské problémy. Co zůstává, je pocit, že za Tita bylo lépe.
O fenoménu, kterému se říká Jugonostalgie, vznikají vědecké práce a postupně se také oživují někdejší poutní místa jugoslávského režimu. Zejména na Titovy narozeniny a výročí jeho úmrtí (25. a 4. května) se prezidentův rodný Kumrovec i mauzoleum v bělehradském Domě květin těší velké pozornosti.
Malý Josip Broz přišel na svět 7. května 1892, jeho narozeniny se ale v Jugoslávii dlouhá desetiletí slavily o tři týdny dní později - jako památka na 25. květen 1944, kdy partyzánský vůdce jen o vlásek unikl útoku německých výsadkářů. "Den mládí", jak se svátek jmenoval, provázela po celé zemi spousta akcí, zejména tradiční "Štafeta mládí". Běh, kterého se účastnily stovky mladých lidí a který během dvou měsíců zavítal téměř do všech koutů Jugoslávie, pokračoval i po Titově smrti. Poslední štafeta, provázená skandálem kolem plakátu, na kterém skupina slovinských umělců parafrázovala dílo z nacistického Německa, se konala v roce 1988.
Maďarsko-chorvatské hranice, neděle osm hodin ráno. Pokud vidíte přechod bez front, neradujete se. Nudící se celník může osádku staršího auta - stylové Zastavy 1100 - považovat za pašeráky drog. Pak vás čeká půlhodina hrátek se cvičeným psem.
Současné oslavy Dne mládí jsou podstatně skromnější, v Titově rodné vesnici, která leží pod horami půl hodiny od dálnice spojující Záhřeb se Slovinskem, se ale i tak scházejí davy. Letos dorazilo na oslavu přes 10.000 návštěvníků, kteří změnili ves, jež díky betonovému obchodnímu domu a předimenzovanému parkovišti připomíná během roku spíše město duchů, přeměnili v zaplněné korzo. "Nejsilnější zájem o Kumrovec je od května do poloviny července " říká zdejší hlídač Slavko. "Čím více na Tita plivou, tím víc sem zavítá lidí, přijíždí už čtvrtá generace," dodává.
Josip Broz Tito je dnes pro Kumrovec hlavním turistickým lákadlem, kromě jeho rodného domu je tu ale i rozsáhlý skanzen oblasti zvané Zagorje. Kvůli němu ale přijede jen zlomek návštěvníků. I díky expozici zemědělského života Titův rodný dům přežil 90. léta, na rozdíl například od údajného rodného domku Klementa Gottwalda ve Vyškově-Dědicích, který dnes Muzeum Vyškovska používá jako depozitář.
Blíží se Bihać. Nudu na chorvatské straně hranice vystřídá živý zájem postaršího celníka v bosenské uniformě. "Opravdu to není Fiat? Přece není možné aby Zastava z roku 1976 byla v tak pěkném stavu," směje se a dává razítka do pasů.
Hůře než etnomuzeum v Kumrovci dopadla místa, kde Tito a jeho věrní bojovali během druhé světové války. Památníky se totiž nacházejí hlavně v Bosně a Hercegovině, která sice láká jedinečnou přírodou, zároveň ale nese stigma země nejvíce postižené občanskou válkou. Turisty, kteří se odhodlají navštívit zdejší hory nebo sjíždět na raftu divoké řeky, navíc jen málokdy zajímá, co se událo před více než 60 lety. Příkladem může být památník Korčanica nedaleko města Sanski Most. Místo leží stranou hlavní trasy na nepříliš udržované silnici, která končí vysoko v horách u vypáleného hotelu a opuštěného betonového parkoviště.
Partyzány dnes připomínají vedle opuštěné kupole s jezírkem jen zbytky betonových skulptur zdánlivě nesmyslně poházených v lese. Jsou zde jako vzpomínka na dovedně skrytou nemocnici, která zachránila stovky životů. Místo, které se tak osvědčilo ve 40. letech, vyvolalo o 50 let později nechtěnou pozornost srbských vojáků, kteří zdejší hotel podle poválečné zprávy OSN používali i jako místo, kde znásilňovali bosenské ženy. "Když odsud museli odejít, hotel vypálili a okolí zaminovali. Držte se na vybetonované cestě, okolí ještě může být nebezpečné," varuje lesník Admir. Beton lze ale pod vrstvou mechu spíše jen tušit, dobrým znamením je ale pro turistu to, že podle všeho tady občas někdo pořádá piknik.
Asi 70 kilometrů od Korčanice leží nedaleko Prijedoru památník bitvy na Kozaře. Nejlepší léta má sice také již za sebou, více než 30 metrů vysoký monument ale láká i dnes. Občas sem přijede někdo z návštěvníků nedalekého zimního střediska, pomalu se vracejí školní výpravy. "Děti si vždycky najdou nějakou zábavu, prohánějí se po lese nebo po betonovém schodišti. Berou to prostě hlavně jako výlet," popisuje nejčastější návštěvníky Ankica z místního infocentra. A pak si postěžuje na ekonomické problémy - památník s muzeem i přilehlý národní park nedostávají žádné dotace. "Žijeme jen z toho, co si vyděláme", odpovídá na otázku, proč každý, kdo do parku vjede, platí v přepočtu jedno euro vstupného.
Stejné vstupné se platí i v muzeu Jajcích, dalším místě spojeném s partyzány a Titem. Městečko, které je dnes kromě vodopádu přímo v centru známé i díky autorovi populárního programu IrfanView, který odsud pochází, se v listopadu 1943 sešla na svém druhém zasedání Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie, známější pod zkratkou AVNOJ. Zasedání, které více rok a půl před kapitulací Německa dalo tvář poválečnému uspořádání země, ale v dnešních Jajcích připomíná jen poněkud ospalé muzeum. Podle tabule před vchodem ale za občanské války přišlo o většinu sbírek a tak je vnitřek někdejší sokolovny vyzdoben pouze několika vlajkami, oslavnými nápisy, Titovou sochou a bustou.
Policistu potkáte v Bosně na silnice mnohem častěji než v Čechách. Náš samohyb ale budí i tentokrát pobavení. "Mátě pěkný kamion, jen jeďte", mávne rukou dopravák poté, co na zastaveném autě rozpozná české značky.
V bosenské metropoli Sarajevu je památek na Tita k nalezení více, ani tady ale nemá na růžích ustláno. Místní radnice dokonce před pár před uvažovala o přejmenování jedné z hlavních tříd, nesoucí maršálovo jméno - nahradit jej měl Alija Izetbegović. Nakonec ale zůstalo vše při starém a cestou od starobylé Bašćaršije do novější části města lidé i nadále procházejí Ulicí maršála Tita. Ani válečný prezident Izetbegović ale nepřišel zkrátka - kontroverzního politika mnozí obyvatelé dodnes uznávají jako velkého národního hrdinu a i svou ulici nakonec dostal. Jeho portréty jsou navíc k nalezení na mnoha místech, včetně restaurace Željo, kde se dá koupit za šest marek (asi 80 korun) asi nejlepší čevapčiči ve městě.
Na Josipa Borze Tita se dá v Sarajevu narazit u prodejců všemožných suvenýrů, válku připomíná také poněkud zanedbaná historická vojenská technika, která slouží jako poutač před historickým muzeem. Do něj se z domu na samém břehu řeky Miljacky před nedávnem přesunul oblíbený podnik, nesoucí Titovo jméno. V kavárně, která leží hned vedle promenády a jež je populární hlavně mezi mladými i nečetnými turisty, je kromě místního vcelku dobrého piva k dostání i Titův doutník nebo zápalky. Večer na "Den mládí" se tady navíc 25. května konala party, na které se až do kuropění výtečně bavily stovky mladých lidí.
O poznání ospalejší než v Sarajevu je atmosféra o pár desítek kilometrů jižněji v Tjentišti, u památníku bitvy na řece Sutjesce. Opuštěné muzeum i monumentální betonovou skulpturu připomínající oběti bojů z jara roku 1943 obklopuje téměř dva metry vysoká tráva, z okolních hotelů funguje jen jeden. Zdejší občerstvení u silnice - jediné na mnoha kilometrech - žije hlavně z místních dřevařů.
"Černohorci si první vzali Titovo jméno a první se ho zbavili," naráží Sarajevan Branko pobaveně na fakt, že černohorská metropole Podgorica nesla v letech 1946 až 1992 maršálovo jméno. Někdejší název Titograd ale v centru města, které koncem 70. let postihlo ničivé zemětřesení, téměř nic nepřipomíná. Velkoryse navržený park obsadily v posledních letech sochy velkých postav z historie Černé Hory, zůstaly ale alespoň busty partyzánských hrdinů černohorského původu Ivana Neaglutinován a Džiny Vrbicové. Stačí ale vyrazit od Podgorice na sever a situace se změní - přibývají připomínky na válku a zejména po překročení hranic se Srbskem není vzácností narazit na silniční ukazatel směřující řidiče na Titograd.
"Proč nejdete něčím lepším?", ptá se černohorský pohraničník. Odpověď, že na zdejší rozbité okresky lepší auto než Zastava není, ho moc neuspokojuje. "Moje se rozpadla už před patnácti lety", mumlá si pod vousy.
Titovo jméno neslo jako přídomek za Jugoslávie více měst, včetně srbské Užice a vojvodinského Vrbasu či Mitrovice v Kosovu. I na cedule s jejich bývalými jmény lze občas narazit. Jen výjimečně si dali silničáři (či možná spíš nacionalisté) za posledních 15 let tu práci a maršálovo jméno na ukazatelích alespoň zamalovali.
Tito své zemi vládl 35 let a za tu dobu si kromě domácího zbožštění vysloužil i pozoruhodnou mezinárodní reputaci. Jejím důkazem byl maršálův pohřeb, na který se 8. května 1980 sjely delegace ze 128 zemí z obou stran železné opony, včetně desítek prezidentů a premiérů nebo několika králů. Tělo tehdy uložili do mramorového sarkofágu v někdejším letním sídle v bělehradské čtvrti Dedinje, kde je dodnes. O dva roky později se místo otevřelo veřejnosti a až do roku 1990 hlídala hrob čestná stráž.
Po rozpadu Jugoslávie ale bylo místo dlouhá léta zavřené a Miloševićův režim nevěděl, co s ním. Sílící nostalgie i domácí tání ale nakonec celý komplex včetně dvou muzeí znovu otevřely veřejnosti. "Nejvíce lidí sem zavítá na výročí Titova úmrtí," říká průvodkyně. Mezi nimi bývá také vdova Jovanka, která až po Miloševićově pádu mohla opustit domácí vězení, do kterého ji uvrhli již krátce po manželově smrti. Letos v březnu poněkud osamělý areál (ze kterého ale za poslední dva roky zmizely dva jedinečné vozy - Rolls Royce který Tito dostal od Alžběty II. a jeden ze vzácných prodloužených mercedesů) oživila výstava o nazvaná Efekt Tito.
Na návštěvníka se valí ze všech stran dary, které Tito dostával u příležitosti narozenin a "Dne mládí", pionýři na archivních filmech se svěřují, jak jim pozvání k prezidentovi vyrazilo dech. Ani zde nechybějí Titovy portréty všech rozměrů a technik - od bust přes olejomalbu až po maršála vypáleného do dřeva, vyšitého nebo vyvedeného z vlny. Výstava, kterou pro velký zájem o měsíc prodloužili, sice přilákala tisíce lidí, ani ona ale nezměnila poněkud ambivalentní vztah muzea k Titovi. Bývalý jugoslávský prezident je sice hlavním a vlastně jediným lákadlem, ani to ale letos na "Den mládí" nezabránilo vedení zavřít brány tak jako každý den ve čtyři hodiny odpoledne. Desítky návštěvníků z celé bývalé Jugoslávie tehdy zůstaly marně čekat před branami areálu. _________________ Zastava navždy a ještě déle! |
|