Titův lidový vůz - Týden 23/2004

Titův lidový vůz - Kdysi úspěšná balkánská automobilka Zastava je na dně

      Automobily značky Zastava byly oblíbené také v Československu a na koupi poruchové kopie fiatu se čekalo dlouhé roky. Modernější modely pod názvem Yugo díky ceně uspěly i na Západě. Rozpad Jugoslávie a válečné roky státní automobilku decimovaly.
      Mezinárodní autosalon v Bělehradě. Vedle nejnovějšího BMW řady sedm mohou realističtější diváci "obdivovat" poslední model z dílny domácí automobilky Zastava pod názvem Koral. Téměř mrtvý výrobce aut byl vzkříšen před několika lety. Celoroční produkce třinácti tisíc vozů končí hlavně na trzích Srbska, Černé Hory a ostatních států bývalé Jugoslávie. Jinde o ně není zájem a budoucnost výroby zůstává nejasná.
      Vystavovaný model Koral je sice na západní poměry velmi levný, ale zároveň beznadějně zastaralý. I když stojí pouhé tři tisíce tři sta eur, za hranicemi bývalé Jugoslávie by jej nikdo nekoupil. Firmě nepomohl ani návrat ke známé značce Zastava, která na počátku minulého roku nahradila název Yugo, jenž byl v roce 1981 zaveden z politických důvodů.

Promrhaná tradice

      Ljubiša Jankovič, zástupce generálního ředitele továrny Zastava, by raději prezentoval atraktivnější modely, ovšem bez zahraničního partnera to nejde. Výroba je dnes již zastaralá a bez patřičné modernizace automobilka zřejmě nepřežije.
      Vyslyšeny nebyly ani prosby managementu ohledně záchrany dvou set dvaceti tisíc pracovních míst. Ohromující číslo je podle Jankoviče dané existencí dalších dvou set třiceti firem v padesáti městech Srbska, jež jsou na Zastavě životně závislé. Vlastník automobilky, srbská vláda, má ovšem prázdnou kapsu a o modernizaci nechce ani slyšet. Kdysi byla Zastava v Kragujevci hrdostí jugoslávského průmyslu.
      Předchůdkyně dnešní továrny byla založena v roce 1853 jako zbrojovka vyrábějící děla. Ve třicátých letech minulého století začala dělat první automobily. Nejprve šlo o licenční kamiony Ford podle amerického vzoru. V padesátých letech se podnik zotavil ze šoku druhé světové války a byl přejmenován na Zavodi Crvena Zastava, což znamená Závod červené vlajky. Výroba automobilů se rozeběhla díky objednávce další americké společnosti Willys-Overland.
      V roce 1954 představila Zastava první osobní automobil, který byl kopií modelu Fiat 1400. V šedesátých letech se pro oficiální spolupráci obou automobilek rozjela výroba vozů naplno a uchovala si poměrně slušnou úroveň. V osmdesátých letech opouštělo závod v Kragujevci čtvrt milionu vozů ročně. Více než polovina šla na vývoz do Spojených států pod značkou ZMW, zbytek skončil na evropském a jugoslávském trhu.

Škodlivý kmotr Miloševič

      Tahounem byl model Yugo Florida, který vymyslel italský konstruktér Giorgetto Giorgiaro. Vůz se vzhledem podobal fiatu tipo nebo citroenu ZX a v roce 1985 byl za tři tisíce devět set dolarů nejlevnějším automobilem na americkém trhu. Brzy po rozpadu Jugoslávie a vzestupu Slobodana Miloševiče se Zastava dostala do potíží. "Parta" kolem Miloševiče používala zisky automobilky k investování do svých zájmů a peníze se do výroby nevracely. Výsledkem bylo rychlé zastarávání továren.
      Když se Jugoslávie rozpadla, zůstala část dodavatelů za hranicemi země, navíc embargo vůči Bělehradu v devadesátých letech omezilo možnosti vývozu. Když Miloševič poslal jugoslávskou armádu do Kosova, aby provedla etnické čistky, odpověděla Severoatlantická aliance bombardováním. V dubnu roku 1999 se stala jedním z cílů útoků také Zastava. Škoda činila sto sedmdesát milionů eur.
      Trvalo šestnáct měsíců, než továrna v roce 2001 dosáhla roční produkce osmi a půl tisíce vozů, což odpovídalo sotva pěti procentům předválečné výroby. Polovina zaměstnanců ale musela odejít a chybějící technika je často nahrazována lidskou silou. Podle Jankoviče se musí hodně improvizovat.

Cesta do neznáma

      Na bělehradský autosalon se přijel podívat i Rodoljub Petrič, který pracuje u Zastavy pětadvacet let. Podle něj byly výrobní podmínky v závodu na špičkové úrovni naposledy za působení "soudruhů" z Itálie. Dnes jsou stroje často mimo provoz, výrobní linky rezavějí a zaměstnanci jsou více doma než v práci. Za těchto okolností prý vypadá nový koral ještě dobře.
      Pevnou pracovní smlouvu už nemá nikdo z dělníků Zastavy. Jurij Jakovljevič byl propuštěn před třemi lety. Od státu měsíčně dostává kolem padesáti eur a možnost přeškolení na jinou profesi. Dělník zbožňuje legendárního vůdce Josipa Broze Tita a neví, co by se měl znovu učit. Od loňského roku chodí do automobilky alespoň každý druhý víkend uklízet. Tragičnost situace potvrzuje výše odstupného: odcházející dělník dnes dostane od Zastavy devadesát eur za každý odpracovaný rok.
      Minulý měsíc se Jakovljevič zúčastnil demonstrace v Kragujevci, kde odborové svazy požadovaly pomoc vlády. Radoslavu Deličovi, šéfovi odborových svazů Zastavy, nestačí její ujištění, že automobilku nezavře. Sází na privatizaci a zahraniční investory. Bohužel pokusy společností Peugeot a Toyota skončily neúspěšně. Firmy pouze dodávají část motorů pro modely Koral a Florida. V Srbsku se zatím usadilo pouze několik zahraničních investorů. Nejznámějším je Altria Group (dříve Philip Morris) v Niši a Henkel v Kruševci. Dalším úspěchem je US-Steel v Smederevu. Američané tam za pouhých třiadvacet milionů dolarů koupili funkční ocelárny a s nimi přístup k budoucím trhům. Proto odborář Delič neztrácí naději.

Válečný odkaz

      Dnes jsou v Bělehradě u moci konzervativní nacionalisté a bývalí Miloševičovi spojenci. Rychlé reformy rozhodně odmítají a zahraniční investoři, které země nutně potřebuje k oživení zničené ekonomiky, vládě Vojislava Koštunici nevěří. Práci má pouze každý druhý Srb a o štěstí může mluvit ten, kdo měsíčně vydělává kolem dvou set dvaceti eur. Nezaměstnaný musí přežít s třetinou. Oficiální čísla hovoří jinak, formálně nemá práci jen každý šestý Srb. Ovšem některé podniky už léta nevyplácejí mzdy. Navzdory tomu srbské ministerstvo financí prohlásilo, že mzdy rostou a inflace, která se pohybuje kolem osmi procent, klesá.
      Miloš Zejlko, další propuštěný dělník Zastavy, se z takových čísel neraduje. S manželkou a třemi dcerami žije na dvaačtyřiceti metrech čtverečních v bytě, který dosud patří továrně. Jak dlouho ještě, neví. Horká voda teče zřídka a koupelna je společná pro pět domácností. Všichni topí dřevem nebo různým odpadním materiálem, který nosí bývalí kolegové přímo ze Zastavy.
      Zejlko byl jedním z velké delegace dělníků z Kragujevce, kteří vyjeli pátého října 2000 do Bělehradu, aby demonstrovali proti Miloševičovi. Tehdejší vláda slíbila zlepšení pro všechny, kteří se snaží. Místo toho dostal za několik měsíců výpověď. Aby uživil rodinu, musel nakonec prodat milovanou zastavu 101, kterou získal v roce 1975 za odměnu. Tehdy se stal dělníkem měsíce.

Armin Sandmann, Týden 23/2004, strany 78-79