HISTORIE

Počátky výroby automobilů v srbském Kragujevci (město 140 km jihovýchodně od Bělehradu) je možné nalézt ve 30. letech 20. století, když v někdejší zbrojovce specializované na výrobu děl sestavili první licenční nákladní automobily - čtyři stovky licenčních Chevroletů. Druhá světová válka znamenala přerušení automobilové výroby, ke které se továrna rozhodla vrátit až v srpnu 1953. Referendum mezi tehdejšími zaměstnanci továrny "Zavodi Crvena Zastava" téměř jednomyslně rozhodlo o tom, že se podnik bude v budoucnosti orientovat na automobilovou výrobu. Do konce roku 1953 vyjely z bran závodu první licenční automobily, které opět měly původ ve Spojených státech - tentokrát to bylo 162 legendárních džípů Willys.

Jugoslávská vláda se rozhodla jít v automobilové oblasti cestou nejmenšího odporu a namísto drahého a složitého vývoje vlastních vozů se rozhodla pro licenční výrobu. Za partnera byl podobně jako později v Sovětském svazu zvolen italský Fiat, blízký i geograficky (ve výběru byla vedle něj Alfa Romeo, francouzské továrny Renault a pozapomenutý Delahey, britští Rover a Austin a nechyběl ani americký Willys). Dohoda o zakoupení licence byla podepsána 12. srpna 1954, tedy rok poté, co se továrna definitivně vydala na cestu k výrobě automobilů. O tři měsíce později začaly výroba, zprvu z pásů sjížděly typy Fiat 1400 a Fiat 1900, doplněné znovu džípem, tentokrát ale italskou variací zvanou Fiat Campagnola. Vedle osobních aut se továrna věnovala a dosud věnuje i výrobě dodávkových a nákladních vozů, o těch však tyto stránky (zatím) pomlčí.

V roce 1955 se začala psát jedna z nejslavnějších kapitol v historii Crvene Zastavy, na svět totiž přišly první "fićové" - licenční Fiaty 600 D, vyráběné pod označením Zastava 600, které se podstatnou měrou zasloužily o motorizaci Jugoslávie. Roztomilé kulaté vozidlo, které se vedle rodné Itálie a Jugoslávie vyrábělo i ve Španělsku (jako Seat) či Rakousku, sjíždělo z výrobních linek až do roku 1985. Postupně se měnil objem motoru i označení "fića" - v roce 1964 motor povyrostl na 767 ccm (název se změnil na Zastava 750; poslední vyjely z bran továrny v září 1982), od roku 1980 do listopadu 1985 se vyráběl typ Zastava 850 s motorem o objemu 848 ccm. Na začátku 60. let pak přišel do výroby asi nejkrásnější vůz, který kdy opustil kragujevskou továrnu, čtyřdveřový sedan s motorem o objemu 1300 nebo 1500 ccm, který konstrukčně vycházel opět z Fiatu.

Mezi lety 1955 a 1970 také rostly počty vyrobených automobilů. Nejprve jen pomalu, z původní tisícovky ročně na 3.500 v roce 1958. V roce 1960 začala výstavba dalších provozů pro plánovanou kapacitu 12.000 vyrobených aut ročně a o dva roky později už opustilo brány "Zavodu Crvena Zastava" 13.719 vozů všech typů. V roce 1968 se přesáhla výroba 53.000 kusů a další investice rozšířily kapacitu až na 85.000 automobilů ročně. Prvním významným exportním trhem se v roce 1965 stalo Polsko (6000 automobilů), později se Zastavy objevily třeba ve Finsku, Řecku, Nizozemí, Belgii či Západním Německu.

Koncem 60. let se začalo ukazovat, že ačkoli byl "fića" skvělé, jednoduché a spolehlivé autíčko, které postavilo velkou část Jugoslávie na kola (vyrobilo se jich přes 900.000 kusů), přeci jen byl poněkud malý pro běžné rodiny či nedejbože pro přepravu většího množství nákladu. Třinácti- a patnáctistovkový sedan byl krásný, ale na jugoslávské poměry trochu drahý a navíc měla tato konstrukce z poloviny 50. let nejlepší léta už za sebou. V Itálii se v té době zrodil skvělý Fiat 128, auto roku 1969, které se stalo základem dalšího licenčního výrobku z Kragujevce.

Už v roce 1968 podepsali jugoslávští představitelé novou smlouvu o technické spolupráci, ve které se dohodli mimo jiné na dalším zvýšení výrobní kapacity, a to na 170.000 automobilů ročně. Velkou část z nich měla tvořit novinka ve výrobním programu, automobil, který nakonec vydržel ve výrobním programu továrny přes třicet let - ano, Zastava 101, neboli "stojadin". První kus této variace na už zmíněný Fiat 128 (od kterého se Zastava lišila zejména stupňovitou zádí a vyšším podvozkem) spatřil světlo světa 15. října 1971.

Už v roce 1973 vyrobila automobilka 111.725 osobních automobilů (od roku 1954 celková výroba automobilů v Jugoslávii dosáhla téměř milionu kusů). Současně s nárůstem výroby se rozšiřovala i domácí prodejní a servisní síť - v polovině 70. let bylo po celé Jugoslávii 90 prodejen a 130 značkových servisů Zastavy. V druhé polovině 70. let se Zastavy (pod typovým označením 1100, původní 101 zůstalo kvůli patentním právům Peugeotu na označení s nulou uprostřed vyhrazena domácímu trhu) dovážely i do Československa.